[CZ]

Uroboros – Design ve znepokojivé době

[text: Markéta Dolejšová]

Festival kritického a společensky angažovaného designu Uroboros zkoumá, jakým způsobem může design přispět k pozitivní společenské proměně. Hlavní festivalové téma Design ve znepokojivé době je inspirováno symbolem urobora – mytického hada, který požírá svůj vlastní ocas a vyrůstá sám ze sebe, v nekonečném cyklu znovuvytváření. Cyklický a zacyklený uroboros je výstižným obrazem znepokojivé doby, ve které žijeme. Obraz urobora zachycuje globální společenskou, politickou a environmentální frustraci. Je příslibem nejasných konců a začátků; předzvěstí nekonečného návratu a ztělesněním neschopnosti vymanit se z kruhu.

Obavy z postupujícího socio-ekologického a politického kolapsu přestaly být výsadou zainteresovaných odborníků a staly se běžnou součástí každodenního života. Světové zpravodajství informuje, každý den a bez výjimky, o bující společenské a planetární krizi: les hoří, ledovec taje, virus mutuje, ekonomika bankrotuje, prezident lže, technologický dohled posiluje, identita se rozpouští a strukturální sociální nerovnosti jen tak něco neporazí. Radikální změna společenského fungování – životních hodnot, stylů a každodenních praktik – je naléhavě nutná, na lokální i globální úrovni. Nutnost společenské transformace je pro řadu z nás zřejmá; jak takovou komplexní změnu uvést do každodenní praxe a udržet ji v pohybu, však zřejmé zdaleka není.

Design má v tomto transformativním kontextu zásadní roli. Skutečnost, že design je všude kolem nás a zasahuje do všech oblastí lidského a ne-lidského života – ať už v podobě materiálních produktů, služeb, systémových procesů, biologických struktur či imaginativních konstruktů – snad není třeba zdůrazňovat. S ohledem na tuto svou všudypřítomnost, má design ambivalentní společenský dopad. Na jedné straně je jednou z příčin globální společenské krize, přispívající ke strukturálním nerovnostem, technologickému dohledu a postupnému zamořování planety. O rizicích a problematických dopadech designového myšlení a tvorby již bylo řečeno mnoho, stačí si připomenout kritickou teoretickou reflexi autorů jako Viktor Papanek, Tony Fry či Arturo Escobar.

Na straně druhé je však design možné vnímat jako nadějného hybatele pozitivní společenské proměny. Díky svému estetickému a konceptuálnímu potenciálu má design funkci imaginativní, provokativní a kritickou: má schopnost vytvářet experimentální prostory pro výměnu zkušeností, znalostí, kritických reflexí současného společenského stavu i spekulací o možných budoucnostech. Jako nástroj tzv. utváření světů (world building) dokáže inspirovat kolektivní tvorbu narativů, prototypů a situací navrhujících alternativy k existujícímu statu quo – v kontextu každodenních praktik a individuálních životních stylů, i komplexnějších systémových procesů.  

Právě tato, v určitém smyslu unikátní schopnost podněcovat imaginativní utváření světů je klíčová pro nahlížení designu jako potentního nástroje společenské proměny. Vymezení designu jako sociálně angažované praxe s transformativními ambicemi není nikterak nové. Designéři*rky a designoví výzkumníci*ce experimentují s různými metodami a technikami jak stimulovat a podporovat udržitelnou společenskou změnu, již bezmála půl století. Kromě výše zmíněných teoretiků, můžeme zmínit například tvorbu autorů a autorek jako Terry Irwin, Ann Light, Pelle Ehn, Erling Björgvinsson, Carl DiSalvo a Christopher Le Dantec, Thomás Maldonado a mnoha dalších. Jakkoliv se jejich přístupy ke společensky angažované designové tvorbě a výzkumu různí, v jejich centru zůstává sdílená orientace na lokální a kulturně specifické kontexty a na participativní zapojení místních zainteresovaných komunit a jednotlivců.

Naivní idea o designu jakožto univerzálním řešení komplexních společenských problémů se kvůli nevydařeným projektům typu design thinking, ze kterých se stal prachobyčejný zisk generující business-as-usual, ukázala jako nesmyslná, nefunkční ba dokonce škodlivá. Design, ať už ve formě industriální výroby, produktové tvorby, kritické spekulativní reflexe či angažované participativní akce, nemůže přinést univerzálně (planetárně, kulturně, socioekonomicky) platná řešení. Má-li být design užitečným nástrojem transformativního společenského procesu, musí být schopen reflektovat problémy v jejich konkrétně situovaném kontextu: zapojovat osoby, které jsou danou problematickou situací ovlivněny, posilovat jejich schopnost na tuto situaci reagovat a umožňovat jim stát se aktivní součástí navrhování možných řešení. 

Tato demokratizace designu – designových metod, procesů, technik a nástrojů – a jeho zpřístupnění širší veřejnosti za hranicemi uzavřených prostorů univerzit, designových studií a korporací, je logická a etická. Vzhledem k tomu, že design je všudypřítomnou součástí každodenního života, měli by všichni ti, kdo jsou designem ovlivněni, mít možnost jej sami ovlivňovat. Jinými slovy, rozhodovací procesy o tom jak (a zdali vůbec) je design záhodno implementovat v čase a prostoru, by měly být experimentální, participativní a přístupné napříč socio-ekonomickým spektrem. 

Klišé typu: “design (respektive designér*ka) může ‘upozorňovat na problémy’ a ‘nastavovat zrcadlo'” již v současném trouchnivějícím socio-ekologickém a politickém klimatu nestačí. Design si musí sundat kravatu a sklapnout zářivý zubatý úsměv, opustit omezený myšlenkový prostor post-itu, ostříhat svůj šedivý vous a odpoutat se od univerzitního diplomu, co mu visí na stěně. Musí vyrazit do „divočiny“ reálného světa – pozorně naslouchat těm, kteří v něm žijí, respektovat a učit se z jejich rozmanitého situovaného vědění a vyzývat je k tvůrčímu experimentu, imaginaci, reflexi a společné akci orientované na specifické lokální zájmy a potřeby. Tato orientace na situované vědění a diverzitní kulturní kontexty představuje protiklad k pomýlené rétorice jakési „objektivity“, která stojí v centru top-down modelů ekonomického a politického vládnutí.

Design a designéři*rky sami o sobě planetární krizi nevyřeší. Mohou však hrát důležitou roli v přispívání k iterativnímu – a ze své podstaty komplexnímu a komplikovanému – procesu společenské transformace směrem k socio-ekologické udržitelnosti. K tomu je však nejprve zapotřebí umožnit, aby se design (tedy jeho tvorba, plánování, implementace i evaluace) dokázal transformovat sám o sobě. To zahrnuje především radikální proměnu stávajícího systému designérského vzdělávání (zejména vysokoškolského) a jeho odklon od důrazu na rychlá, krátkodobá (a tedy obvykle krátkozraká) řešení a přípravu studentů pro korporátní kariéru, směrem k důrazu na dlouhodobost, pluralitu, diverzitu, otevřenost a post-disciplinaritu.

Festival Uroboros usiluje o to být široce otevřeným, hybridním prostorem pro experimentální zkoumání designu a jeho transformativního potenciálu. Symbol Urobora, tajuplného mytického stvoření bez konce a začátku, naznačuje, že toto zkoumání má kritický a sebe-reflexivní náboj: Uroborova symbolika odkazuje k nejednoznačnosti současného designu, který, ve snaze udělat svět lepším místem, opisuje bludný kruh hledání řešení–vytváření problémů. 

Může být design aktivním pluralistickým činitelem společenské transformace? Může design poskytnout experimentální nástroje k posílení smysluplné občanské angažovanosti a kolektivní autonomizace? Nebo je design spíše potvrzením rezignace na důstojný politický život a jeho redukcí na pouhou algoritmickou improvizaci? Může nám design dopomoci k udržitelným zítřkům, nebo bude navždy spojen s reputací povrchního tlučhuby a ledabylého ničitele planetárního ekosystému?

Uroboros funguje jako každoroční festival doprovázený řadou menších nepravidelných eventů – například v rámci série Uroboros Bites. V návaznosti na loňský festivalový ročník, kterého se zúčastnilo přes 600 autorů a participantů z celého světa, s radostí oznamujeme, že festivalový kolotoč se nezastavil a Uroboros 2021 proběhne v období 5. – 18. května. Designéři*rky, umělci*kyně, teoretikové*čky a výzkumníci*ce s praxí a/nebo zájmem v oblasti sociálně angažovaného designu jsou zváni, aby se připojili k Uroborovu  „kulatému“ hybridnímu stolu, situovanému na pomezí fyzického a virtuálního světa.

Cyklické vznikání a transformaci projektu Uroboros umožňují kurátoři Michal Kučerák, Lenka Hámošová a Markéta Dolejšová. Na festivalové mutaci Uroboros 2021 dále spolupracuje Tereza Lišková, Denisa Reshef Kera a Enrique Encinas. Projekt Uroboros je součástí dlouhodobého projektu Centra pro současné umění DOX s názvem #DATAMAZE – Datové bludiště, který představuje formát tzv. rozšířené výstavy: kombinuje koncept výstavy vyvíjející se v čase (work-in-progress) s přednáškovým prostorem, knihovnou a experimentalnim pracovištěm určeným pro aktivity a rozvíjení spolupráce napříč oblastmi a tématy týkajícími se kritické reflexe naší socio-technické existence v digitálním prostředí.

Markéta Dolejšová, spolu-kurátorka projektu Uroboros*

*Plný text článku je dostupný na webu časopisu Material Times zde. Pro případné citace textu prosím uveďte následující zdroj:

Dolejšová, M. (2021). Markéta Dolejšová: Uroboros – Design Ve Znepokojivé Době. Material Times. Dostupné z: https://www.materialtimes.com/jak-to-vidi/marketa-dolejsova-uroboros—design-ve-znepokojive-dobe/

Citované zdroje:

Erling Björgvinsson, Pelle Ehn, and Per-Anders Hillgren. 2012. Agonistic participatory design: working with marginalised social movements. CoDesign 8, 2–3: 127–144.

Carl DiSalvo. 2012. Adversarial design. The MIT Press.

Pelle Ehn. 2008. Participation in design things. Participatory Design Conference (PDC), Bloomington, Indiana, USA (2008). ACM Digital Library.

Arturo Escobar. 2018. Designs for the Pluriverse: Radical Interdependence, Autonomy, and the Making of Worlds. Durham, NC: Duke University Press.

Tony Fry. 2017. Design after design. Taylor & Francis, 99-102.

Donna Haraway. 1988. Situated knowledges: The science question in feminism and the privilege of partial perspective. Feminist studies 14, 3: 575–599.

Natasha Iskander. 2018. Design Thinking Is Fundamentally Conservative and Preserves the Status Quo. In: Harvard Business Review. Retrieved February 17, 2021 from https://hbr.org/2018/09/design-thinking-is-fundamentally-conservative-and-preserves-the-status-quo#

Terry Irwin. 2015. Transition Design: A Proposal for a New Area of Design Practice, Study, and Research. Design and Culture 7(2): 229-46.

Christopher A. Le Dantec and Carl DiSalvo. 2013. Infrastructuring and the formation of publics in participatory design. Social Studies of Science 43, 2: 241–264.

Ann Light. 2019. Redesigning Design for Culture Change: Theory in the Anthropocene. In Design Research for Change. Design Museum, London.

Thomas Maldonado. 1972. Design, Nature, and Revolution: Toward a Critical Ecology. Minneapolis, MN: University of Minnesota Press.

Victor Papanek. 1972. Design for the Real World: Human Ecology and Social Change. London: Thames and Hudson.

World Economic Forum. 2021. The Global Risks Report 2021, 16th Edition. ISBN: 978-2-940631-24-7. Retrieved February 17, 2021 from http://www3.weforum.org/docs/WEF_The_Global_Risks_Report_2021.pdf

Leah Zaidi. 2019. Worldbuilding in science fiction, foresight and design. Journal of Futures Studies 23, 4: 15–26.

<—__—- UROBOROS FESTIVAL STARTS IN
days hours minutes seconds
—___—__——___——
<—__—- UROBOROS FESTIVAL STARTS IN
days hours minutes seconds
—___—__——___——